Žijeme dobrý místní život? A co práce?

Nedávno jsem pro podcast Žít udržitelně zpovídala Tomáše Hajzlera, kterého dost možná znáte jako přednášejícího a autora mnoha knížek, které se věnují například konceptu nové práce, budoucnosti podnikání, lokální ekonomice, teorii nerůstu, také výchově a vzdělávání dětí, sousedství a dobrému místnímu životu. Rozhovor jsem primárně chtěla směřovat k lokalizaci našich životů právě tam, kde bydlíme, a k vytváření komunit, které budou odolné vůči různým nenadálým událostem.

Jako nenadálou událost si můžeme představit „covidovou“ dobu. Zajímalo mě, zda jsme díky ní něco získali a posunuli se směrem k vytváření místních komunit. Na to samozřejmě není lehká odpověď. Na čem jsme se rozhodně s Tomem shodli, bylo to, že jsme zažívali nejšťastnější období s dětmi, v nejužší rodině. Tom zpětně pandemii COVIDu hodnotí jako období, kdy „si na nás něco vyzkoušeli.“ Většinová společnost se dle jeho názoru příliš nikam neposunula. Pozoruje ale určitou část lidí na okraji, kteří přestali důvěřovat médiím a většinové politice, a začali si hledat různé okrajové zdroje informací, ne vždy důvěryhodné.

Vzpomínala jsem na covidové období na vsi, kdy jsme s dětmi prozkoumávali velmi podrobně naše nejbližší okolí, začali jsme mnohem více chodit do malých obchůdků, a tak vědomě nebo nevědomě jsme i více podporovali naše lokální farmáře nebo obchodníky. Tomáš je z Prahy a jediné čeho si tam zřetelně všiml je, že toto období přineslo Rohlíky, Alzy, Košíky, apod. Na jejich sídlišti v Komořanech je nejčastější automobil právě Rohlík. Okolí sídliště „krášlí“ také obrovské boxy od Zásilkovny, Alzy, Balíkovny, GLS a dalších. Lituje toho, že nemají ve svém okolí malé místní obchody.

Tato doba rovněž prověřila rodinné vztahy. Někde se utužily, ale tam, kde byly „rozbité“, tak se rozbily úplně. Tedy co se týče tématu komunitního, lokalizačního, Tom nepozoroval zlepšení, ani že bychom se něco naučili.

Každopádně nyní opět čelíme relativně extrémní situaci způsobené povodněmi. Zase se ukazuje, jak velmi důležité je, abychom se navzájem znali, abychom věděli, kdo nám s čím může pomoci. Tím posilujeme budoucí odolnost regionu. Tomáš dokonce vyjádřil názor, že lidská společnost se posouvá do doby, kdy to hlavní, co budeme potřebovat, je právě odolnost. A tu si nezajistíme každý sám.

Zabrouzdali jsme i trochu do ekonomických terorií a k termínu Homo economicus, což je základní opěrný pilíř současné ekonomie, kdy je nám tvrzeno, že člověk je tvor sobecký, na sebe zaměřený. Smyslem jeho života je maximalizovat svůj užitek. Ostatní jsou konkurence a jde o to nahromadit co nejvíc „materie“.

Jde o základní ideologický princip, na kterém stojí nejen systémy ekonomické, ale i politické a společenské. Přináší to různé neduhy, přičemž jedním z nich v tomto blahobytném období, je osamělost. Stala se bohužel normou, a nám už ani nepřijde divné, že jsme sami, že vychováváme děti v nukleárních rodinách. Otec se vrací domů večer, matka s vyplazeným jazykem je na děti sama, což znamená, že vychováváme další generaci traumatizovaných lidí, poněvadž abychom vychovali netraumatizované dítě, výzkum říká, že potřebujete 2,75 dospělého, který je přítomný a nevystresovaný. Tedy potřebujeme širší rodinu, babičky, sestřenice, tety, anebo nezbývá než se pustit do tvorby komunity a z původně cizích lidí vytvořit síť tet a strejdů.

Ještě jsme se zastavili u filozofie růstu, protože je důležité se zamyslet nad tím, co to znamená ekonomický růst. Ten se poměřuje HDP, což je souhrn spotřeby všeho, co je za peníze. Tom upozorňuje, že když se podíváme na ekonomiku, tak zjistíme, že spoustu toho, co potřebujeme, si zajišťujeme v přírodě a další spoustu toho, co potřebujeme, si zajišťujeme svépomocí, výpomocí a dobrovolnictvím.

Existují tři oblasti, kde můžeme uspokojit své potřeby:

1. – na trhu tím, že si potřebné koupíme,
2. – v rámci rodiny, zjednodušeně řečeno: něco udělá máma, něco děda, něco soused,
3. – anebo si můžeme zajít do přírody (dřevo, plody přírody, voda, apod.).

Bohužel se nám podařilo náš svět komodifikovat, tedy zpoplatnit. A čím více toho potřebujeme, tím více musíme kupovat/platit, tím více musíme i vydělávat. A čím více musíme vydělat, tím více musíme odjíždět z našeho domova, protože většinou dneska nepracujeme tak, že bychom seběhli dolů do přízemí, otevřeli si krámek nebo dílnu. Většinou odjedeme do továrny nebo do kanceláře.

Čím více jsme mimo domov, tím méně máme možností interakce se sousedy a s rodinou, tedy tím méně blízkosti, důvěry, vzájemných vazeb, a tím více anonymity, osamělosti a zpětně tím více závislosti na trhu. Účastníme se pomyslného krysího závodu.

Problémem je i to, že naše společenské role jsou odděleny od ekonomických. Se sousedy se většinou navzájem nepotřebujeme, vše si koupíme. Měli bychom začít přemýšlet nad tím, že nyní v době blahobytu máme možnost volby, můžeme zvolit souseda truhláře místo Ikei.

Tomáš s manželkou se snaží už léta na sídlišti pořádat nějaké akce, nedávno například sousedskou slavnost. Realita je ta, že valná většina obyvatel nepřijde, přijdou starousedlíci, přijdou lidé, se kterými jsou Hajzlerovi už nějak propojeni.

I tak se ptám Tomáše, ať zmíní konkrétní tipy, jak začít budovat komunitní život. Myslím si totiž, že je dobré si zpočátku nastavit realistická očekávání. Přerušuje mě a zase se vracíme k době covidové, kdy společnost byla hodně blízko kolapsu. „V takové době to nejpodstatnější, co potřebuješ, aby si to nějak zvládla, je právě společenství lidí, s kterýma seš si tak blízká, že můžeš zaťukat a požádat o pomoc, a stejně tak, když na tebe někdo zaťuká, tak ty prostě seš ochotná otevřít a pomáhat.“

Tomáš pak zmiňuje pro mě zcela nový pojem konvivialita od Ivana Illicha, což byl filozof rakouského původu. Termín vychází z latinského slova convivere, neboli žít spolu. Ivan Illich mluvil o prvcích v designu obcí a o aktivitách, které svádí lidi dohromady. Patří sem místní obchody, lavičky, zastávky veřejné dopravy nebo třeba hasičárny. Také jsou to veřejně přístupné lesy, pláže, louky či parky. Lidé si zde povídají, interagují, a tím vzniká sociální kapitál.

Z toho logicky vyplývá, že zastupitelé obcí mohou sehrát obrovskou úlohu v budování odolné komunity. My jako občané bychom měli vědět, že jsou to oni, za kým bychom měli chodit a požadovat „konviviální“ prostory a akce. Spoustu toho samozřejmě můžeme i udělat na sousedské úrovni sami.

Dalším zajímavým ekonomickým konceptem je definování čtyř míst, doménií, kde lze obhospodařit své potřeby. Teorie říká, že ekonomika je zdravá v případě, kdy tyto čtyři doménie fungují v interakci. Pokud jedna z nich chybí, tak je něco špatně. První ekonomickou doménií je stát, který nám poskytuje statky typu zdravotnictví, silnice, školství, záchranný systém nebo i služby hydrometeorologického ústavu. Druhou doménií je trh, tedy chodíme si kupovat věci za peníze. Třetí představuje domácnost, rodinu, v rámci které si některé potřeby dokážeme pokrýt sami.

A pak je čtvrtá doménie, která bývala v historii rozsáhlá, dlouhodobě ale trpěla pod tlakem trhu. Tou jsou tzv. „commons„. Do češtiny možno přeložit jako sdílené statky nebo občina, ale není to úplně přesné. Patří sem louka či les ve správě obce, hasičárna dobrovolného spolku nebo veřejný sad či park. Klíčovým aspektem ale není jen to, že se zde setkáváme, ale také to, že o dané místo společně pečujeme.

Tomáš si přeje, abychom dokázali znovu vybudovat zdravou ekonomiku, která nejenom přispívá k růstu HDP (což nyní znamená, že nám tady bohatnou ultra bohatí a chudnou všichni ostatní), ale je nastavená tak, aby uspokojila potřeby veškerého života, nejenom lidského, ale všeho živého, a ještě přitom respektovala planetu.

A věří Tomáš v to, že lze měnit stav věcí tzv. zespodu? Ohlíží se do dvacátého století na historii lidských práv, a vidí, že spousta věcí se podařilo zezdola, například veškerá ženská práva či práva různých menšin. Ale stále nevidí, že bychom se dostatečně propojovali.

Tom krásně říká, že bychom se měli zamýšlet nad tím, co je to život a že život není vydělávání na život, že existuje spousta různých kvalit bytí. Výzkumy bohužel dlouhodobě říkají, že 9 z 10 zaměstnanců nemá vztah k tomu, co dělá. Nevidí ve své práci žádný vyšší smysl. Přes 50 % Čechů říká, že jejich práce nemá žádný vyšší smysl, že jí dělá jenom proto, aby si vydělali na život. Většina zaměstnanců žije podle motta KZP, neboli konečně zase pátek. Jedeme v tom všichni a považujeme to už za normu.

Práce je Tomovo nejsrdečnější téma, přemýšlí, co s tím, jak osvobodit práci od zaměstnání. Všíml si, že pokud zapojíme mozek a začneme přemýšlet o tom, co opravdu potřebujeme, jestli třeba jenom netoužíme, tak spousta lidí by se dokázala nádherně osvobodit. Než to zvládneme, je potřeba se propojovat. Vždyť osamělost je tak nebezpečná jako 15 vykouřených cigaret denně. A jestli se máme pokusit o nějakou změnu zezdola, tak jedině tak, že se propojíme a společně zatlačíme.

Tom upozorňuje, že „Sami nemá smysl. Je to jako čůrání proti větru.“ Klíčové je podle Tomáše vzdělávat se, jak současný svět funguje. Funguje totiž asi jinak, než je nám předkládáno. Zpochybňujme paradigmata mocných a zapojme se do nějaké iniciativy či hnutí, které je blízké vašemu srdci.

A zde už Vás odkáži na celý rozhovor ve 45. epizodě podcastu Žít udržitelně. Navíc Vás chceme pozvat do Městské knihovny v Sedlčanech, neboť ve středu 6. 11. 2024 (od 18.00) si budete moci přijít popovídat s Tomášem Hajzlerem právě o dobrém místním životě a rozvést všechny myšlenky, které Tomáš v rozhovoru se mnou pouze nastínil. Pro více informací sledujte www.sedlcanskoudrzitelne.cz. o kterém jsem psala také TADY.